Ze Ženevy do císařské hrobky(1.část)

19. září 2009 v 21:02 | Vnikuš |  Alžběta

V tento čas, přesně před 111 lety se celá Vídeň ponořila do ponurého ticha, jaké sebou přináší jen smrt. Všude vlaje černý flór a Vídeňané s morbidní zvědavostí sobě vlastní přihlížejí poslední cestě své panovnice. Už jen malý okamžik a císařovna ukončí své toulky světem v rodinné hrobce Habsburků vedle svého jediného syna.
Ačkoliv během posledních let života se o Alžbětu lidé přestali zajímat, její násilná smrt otřásla celým světem a naplnila noviny palcovými titulky. Snad nikdy se toho tolik o císařovně nepsalo jako v tom týdnu od jejího zavraždění po pohřeb. Ale lidé spíš ani tak netruchlili pro zavražděnou,
jako cítili se starým a utrápeným mocnářem, kterému osud zasadil další ránu.


Mohutné rozčilení a pohnutí dnes ve večerních hodinách zasáhlo obyvatele Vídně. Bylo asi kolem šesté hodiny, když zpráva začala tu a tam pronikat do města. Zpočátku se ještě střetáváme s nedůvěrou. Zvěst se ale stále šířila, letěla ze středu města do nejvzdálenějších předměstí a všude alarmovala občany k úsilí získat o strašné události jistotu. Když pak vyšla první zvláštní vydání novin, rozpoutal se o výtisky v ulicích doslova boj. Kdo se nějakého zmocnil, předčítal nahlas ostatním. Ženy a děti plakaly. Všichni měli na rtech jediné slovo: Zavražděna! Naše císařovna byla zavražděna! Kolem osmé hodiny večer se na Štěpánském náměstí a v okolních ulicích shromáždily tisíce a tisíce lidí. Doprava se zastavila. Lidé stáli plní zoufalství. Mnozí plakali. V této hodině hluboký, bolestný soucit spojoval obrovské množství lidu se starým panovníkem, jemuž osud znovu nasadil trnovou korunu.

NEUE FREIE PRESSE
Z panovníkova okolí jsou potvrzovány zprávy o hrdinském sebeovládání, které císař projevil po zprávě o úmrtí. Prý celé minuty držel hlavu v dlaních a seděl zcela ponořen do sebe. Pak císař vyslovil stručnou větu: "Na tomto světě nejsem ničeho ušetřen." Poté povstal a řekl: "Manévry nebudou odvolány. Ať je řídí Beck." Panovník se poté vzdálil. Ponechán sám sobě, propukl prý v křečovitý pláč, vzlykal a opakovaně s bolestí volal císařovnino jméno.

Nejen Rakousko-Uhersko drželo smutek, i v Ženevě se truchlilo, byť spíše z úcty k panovnickému domu z něhož zemřela pocházela, než z nějakého skutečného zármutku.

NEUE FREIE PRESSE 12. září 1898
Vídeň nikdy neviděla takovou událost, jakou byl smuteční průvod, který se dnes v poledne konal z podnětu Státní rady ženevského kantonu. Tato "manifestation de deuil et de sympathie" byla nanejvýš jedinečná svou jednoduchostí a nepompézností, imponující velkou účastí všech vrstev obyvatelstva a neobyčejně dů­stojná, ba strhující hlubokou vážností účastníků. Byl to projev obyvatelstva, které přispěchalo dobrovolně, aby vyjádřilo smutek demokratického společenství, v němž každý sledoval jen hlas své­ho srdce nebo pocit společenství, když se připojil k průvodu pro­cházejícímu kolem mrtvé císařovny. Téměř všechny ženevské kan­celáře, obchody a dílny byly na prosbu státní rady uzavřeny. Úředníci, zaměstnanci a dělníci dostali volno, aby se mohli zú­častnit průvodu. Přišla jistě více než polovina obyvatel Ženevy. Tisíce lidí přišly z okolí. Bylo třeba vidět lidi ze všech vrstev, jak navzdory horkým slunečním paprskům kráčejí pomalu a mlčky kolem hotelu, jak je průvod nekonečný a přivádí stále nové masy lidí, aby bylo možno získat hluboký dojem z tohoto projevu účas­ti, který probíhal bez lesku a vojenské nádhery, bez kouzel, kte­rých se jinde dosahuje barvami a tóny...
Stál jsem na terase hotelu Beau-Rivage, z níž byl výhled přes Quai du Mont-Blanc na jezero. Okna císařovnina apartmánu byla zakry­ta. Do místností nepronikl jediný sluneční paprsek od chvíle, kdy vznešená panovnice zavřela oči. Hoteloví hosté se shromáždili na terase, kde se k nim připojili dopisovatelé novin z celého světa.
V půl dvanácté se dostavili vyslanec hrabě Kuefstein, generál voň Berzeviczy, tajemník dr. Kromar, všichni ve smutečním odě­vu, a postavili se k zábradlí terasy. Hraběnka Sztárayová zaujala místo vedle nich...
Ve tři čtvrti na dvanáct ohlásil zvuk zvonů ze všech kostelních věží příchod průvodu. Směřoval od Quai des Bergues. Nejprve šli biřici ve žlutých kabátech, jediné barevné postavy v průvodu. Nesli heroldské hole zahalené v černém flóru. Za nimi kráčeli představitelé státní rady a ženevské městské rady a zdejší konzu­lové. Pánové, kráčející v řadách po čtyřech, měli vesměs černé oděvy. Než došli k hotelu, sňali klobouky a navzdory vedru šli ko­lem pomalu s odkrytou hlavou. Všichni hleděli mlčky na dva muže, v nichž viděli reprezentanty císaře Františka Josefa, a vrh­li pohled na okna v prvním patře, za nimiž spočívala mrtvá císa­řovna. Mnozí pozdravili mlčenlivou úklonou. Hrabě Kuefstein a generál von Berzeviczy děkovali stejným způsobem. Potom při­cházeli úředníci soudu (mezi nimi vrchní státní zástupce Navazza a vyšetřující soudce Léchet) i dalších úřadů - v Ženevě nebylo úřadu, jenž by nebyl zastoupen. Následovali příslušníci zahranič­ní kolonie, které k účasti pozvali jejich konzulové, a občané Že­nevy. Obraz byl nyní poněkud živější, protože už nepřevládal čer­ný oděv. Mnozí lidé přišli ve všedních šatech, většinou s nízkými žlutými slamáky, jaké se ve Švýcarsku obvykle nosí v létě. Někte­ří z občanů měli kolem těla šerpy - to byli starostové menších obcí z okolí Ženevy. Průvod defiloval půl hodiny v řadách po čtyřech. Postupně poněkud ztrácel tvar. Jen úředníci a zaměstnanci želez­niční a lodní společnosti pochodovali ještě v sevřeném šiku. Pak se řady uvolnily. Objevily se ženy a dívky. Nakonec šli dělníci; nejprve přicházeli jednotlivě, pak v masách, většinou v modrých blůzách. Průvod už neměl řád. Lidé šli kolem ve skupinách, na ulici však nezazněl jediný hlas. Všichni kráčeli mlčky, oči upřené na okna v prvém patře. Nyní bylo možno vidět také ženy s dětmi v náručí. Malí se zvědavě rozhlíželi.
Náhle na rohu nábřeží a jedné z postranních ulic vznikla tlače­nice. Lidé, kteří se shromáždili v postranní ulici, prorazili slabý po­licejní kordon a chtěli se také zúčastnit průvodu. To bylo chápáno jako jejich samozřejmé právo. Nyní už to není průvod, nýbrž proudění ohromné masy lidí kolem. Celé nábřeží je jimi zaplaveno. Každou minutu tu táhnou tisíce lidí, muži, ženy a děti těsně při sobě, a stále ještě je tu ticho. Lidé procházejí mlčky. Nikdo - ani ten nejmenší chlapec - nezapomene smeknout, aby pozdravil císařov­nu, která v jejich středu nalezla tak tragický konec. Pozdravy jsou znamením sympatií. Teprve po další hodině proud lidí ustává.
Během smutečního průvodu vyzváněl na katedrále velký zvon, který věnoval vzdoropapež Kliment a jehož slavnostní zvuk za­znívá jen při zcela mimořádných příležitostech.

NEUE FREIE PRESSE 13. září 1898
Zvláštní vlak, v němž jeli nejvyšší hofmistrně hraběnka Harrachová a dvorní dáma hraběnka Festeticsová, nejvyšší hofmistr hrabě Bellegarde a komoří hrabě Abensperg-Traun, dorazil do Ženevy v 7 hodin 20 minut ráno. Na nádraží je přišli pozdravit generál von Berzeviczy,hrabě Kuefstein a dr. Kromar. Dámy a pánové ode dvora nedokázali skrýt své dojetí. Dámy se rozplakaly, když podávaly generálu von Berzeviczymu ruku. Uvedené osobnosti odejely kočárem do hotelu Beau-Rivage.

NEUE ZÜRCHER ZEITUNG 13. září 1898
Přicházím právě z pokoje mrtvé. Císařovna spočívá v rohovém pokoji v prvním patře hotelu Beau-Rivage. Vstup je dovolen omezenému počtu osob, které musí nejprve obdržet povolení od dvorního maršálka. Do komnaty se vstupuje předpokojem, jehož strop a stěny jsou potaženy černým suknem. Černý potah na stěnách zdobí stříbrné kříže. Uprostřed komnaty stojí černý katafalk, na němž spočívá rakev.
Rakev je otevřena a pokryta bílou krajkou, na níž lze číst ná­pis: 'Repose en paix'. Tímto lehkým závojem, pokrývajícím celou postavu, lze vidět klidné rysy zesnulé. Ruce má sepjaté a vypadá, jako by spala. Císařovna má i ve smrti černý oděv, který od syno­va tragickému skonu nikdy neodložila.
Katafalk z obou stran obklopují veliké svíce ve stříbrných svíc­nech. Komnata je bohatě vyzdobena palmami. Kolem katafalku stojí černě potažená klekátka. Střídavě tu knězi odříkávají své modlitby. Do místnosti se vejde jen málo lidí, protože je téměř pře­plněna věnci a kyticemi. Na široké bíločervené stuze velkého věn­ce, ležícího poblíž rakve, lze číst slova: ,Hommage du Conseil Fédéral au nom du peuple suisse'.
Aby bylo kam umístit velké množství věnců a dalších květino­vých darů, mnohdy velice krásných, bylo třeba v hotelu uvolnit více sousedních pokojů. Generál Berzeviczy osobně doprovází do pokoje zesnulé nemnohé návštěvníky, jimž byl vstup dovolen, a přijímá od nich jménem císaře projevy soustrasti. Ženeva se hemží zástupci tisku a telegraf je neustále obležen. Mohutný proud depeší lze jen těžko zvládat.

Jedním z nemnoha návštěvníků, kteří směli mrtvou navštívit a prohlédnout si ji, byl také císařovnin anglický předčitatel, Frederic Barker. Jeho popis zesnulé je následující: "Vypadá jako třicetiletá žena. Smrtí vyhlazená pleť je bílá jako mramor, tváře pokrývá lehká červeň a kolem rtů pohrává úsměv, tak něžný a půvabný, jako býval zaživa. Musel jsem přitom pohledu myslet na sochu Sapfó, kterou měla Její Veličenstvo císařovna v Lainzu a kterou tolik milovala. Vypadala stejně jako Sapfó." 1

NEUE FREIE PRESSE
Než byla dnes v poledne zaletována rakev s tělesnými pozůstatky rakouské císařovny, uskutečnila se zákonem předepsaná identifi­kace mrtvé. Přítomni byli všichni členové dvora, dále hrabě Kuefstein jako delegát ministerstva pro císařský dům, vrchní státní zá­stupce Navazza a dvorní tajemník doktor Kromar jako zapisovatel, konečně ještě lékař doktor Golay, který císařovně po­skytl lékařskou pomoc. Těmto osobám bylo ukázáno tělo mrtvé. Všichni dosvědčili, že jde o mrtvolu rakouské císařovny Alžběty, která zesnula 10. září 1898 v hotelu Beau-Rivage v Ženevě. Dvor­ní tajemník doktor Kromar sepsal protokol a ten podepsali příslušníci dvora, hraběnka Harrachova, hrabě Bellegarde, hraběn­ky Sztárayová a Festeticsová, generál von Berzeviczy, dvorní tajemník dr. Kromar, vyslanec Kuefstein, dr. Golay a prokurátor Navazza. Pak byla rakev za přítomnosti hraběte Kuefsteina a čle­nů dvora uzavřena a zaletována. Všichni, kdo se aktu účastnili, jen s námahou zvládali pohnutí.
Na rakvi jsou dvě skleněná okénka a dvoje dvířka opatřená zámky umožňují otevřít horní část rakve nad těmito okénky, takže lze nahlédnout dovnitř. Jeden z klíčů obdržel generál von Berzeviczy, druhý dostal vrchní ceremoniář.
V 5 hodin odpoledne proběhlo vykropení mrtvého těla. K této službě se nabídl starý biskup Deruaz z Freiburgu a jeho nabídka byla přijata. Všechno probíhalo v naprostém tichu. Biskup byl v jednom ze salonků v přízemí hotelu oblečen do ornátu a ode­bral se do prvního patra spolu s pomocníky. Mezi nimi se nachá­zel i zdejší farář Launier a starý, nevidomý abbé Dufresne, jenž, vedený jakýmsi chlapcem, šel pomalu za biskupem. Zatímco du­chovní kráčeli hotelovou halou ke schodišti, zastavil se na oka­mžik živý provoz v hotelu obsazeném do posledního místečka. Hosté se dívali přes zábradlí na chodbách dolů. Sotva však bis­kup s ostatními duchovními vstoupil do smutečního pokoje, pro­voz se ihned zase rozběhl. Bylo slyšet hosty, jak v pokojích zvo­ní na obsluhu, služebnictvo spěchalo sem a tam, výtahy se rozjely a nic nenasvědčovalo tomu, že v domě právě probíhá smuteční obřad za zesnulou rakouskou císařovnu.

A tady začíná císařovnina poslední pouť končící v Kapucínské kryptě.
14. září ráno vyjíždí z Ženevy vlak s mrtvým tělem a vydává se na téměř dvoudenní cestu.


1Größingová, Ingrid-Maria: Dvě nevěsty pro císaře. Sisi a její sestra Nené, Ikar 2002.
Všechny ostatní novinové články jsou převzaty z knihy:
Matray, Maria - Krüger, Answald: Atentát. Smrt císařovny Alžběty, Ikar 2001.





























 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama